PAKLUV blog


http://www.pakl.webgarden.cz Download, diskuze, galerie, češtiny, cheaty, tuning počítače, dokumenty na přání, odkazy a mnoho jiného......

Modelářství

  PROČ JSEM SI POŘÍDIL STŘÍKACÍ PISTOLI?

Proč jsem si kdysi pořídil stříkací pistoli? Ač jsem se snažil sebevíc, tak se mi nikdy nepodařilo nabarvit například bílou, žlutou nebo červenou barvu za pomoci štětce.Začal jsem tedy pokukovat po stříkací pistoli.Tak jsem si nakonec pořídil nízkotlakou stříkací pistoli od Mikrotechny za 330,- Kč. Všichni mne upozorňovali, že je ta pistole určena jen na plochy a měkké přechody natož flíčky s ní nikdy nenastříkám.
Patálie s kompresorem a tlakovou nádobou ponechám stranou, protože to byla také strastiplná cesta. Ale zpět k Mikrotechně. Tahle pistolka byla vlastně složitější fixírkou s nádobkou umístěnou dole. Otáčením jehly bylo možné mírně seřídit pistoli. Díky kompresoru s plynulou regulací tlaku se mi pak podařilo nastříkat měkké přechody kolem 1 mm, ač mne všichni přesvědčovali, že to nelze. Tuhle stóry jsem popsal, abych názorně ukázal, že jakákoli stříkací pistole bezpodmínečně potřebuje kompresor s plynulou regulací tlaku. S pistolí Mikrotechna bez regulace nikdy nebylo dost dobře možné nastříkat měkké přechody kolem 1 mm. Ruku v ruce s regulací jde samozřejmě i dobře připravená naředěná barva. Ještě než se rozhodnete pro nějakou pistoli, tak vám zde přináším několik rad a upozornění, která jsem po dobu co používám stříkací pistole vypozoroval. A ještě jedno upozornění – práce se stříkací pistolí je silně návyková a garantuji vám, že poté co proniknete do jejích tajů na štětce zapomenete.

Zásady pro použití stříkací pistole:

1) Seznámení se s pistolí a „osahání“ kvůli případným reakcím na eventuelní problémy při práci s ní. Ihned po nákupu pistole je tedy bezpodmínečně nutné si opravdu dobře prostudovat návod spolu s prohlídkou pistole. Také je důležité znát dobře anatomii nástroje a dokázat jí bezproblémově rozebrat a zase sestavit. Jde o jakési sžití se s pistolí, člověk by si měl nástroj takříkajíc dostat do ruky.

2) Příprava barvy je další nedílnou zásadou. Špatně rozmíchaná barva bude málo krýt, nebude schnout, popřípadě místo matné bude lesklá. Její vlastnosti budou také velmi odlišné od toho, jaké má daná barva splňovat. Konkrétní barvy je ve většině případů nejvhodnější ředit výrobcem doporučeným ředidlem. Ne vždy náhrada za drahé originální ředidlo barvě prospěje. Je také dobré si odzkoušet, při jakém naředění a tlaku vzduchu se barva chová nejlépe. Stačí si zapamatovat, že pokud pistole prská hrudky a prach z trysky, barva je málo naředěná, pokud naopak pistole stříká kapičky a ty se rozbíhají po povrchu a tam se roztékají, navíc barva vůbec nekryje pak je barva moc naředěná. Přesného poměru naředění je možné velmi jednoduše dosáhnout za pomoci injekčních stříkaček.

3) Perfektně vyčištěná a těsnící pistole, která nedělá žádné problémy při barvení. Je potřeba si dát velký pozor na agresivní ředidla jako například na nitroředidlo na bázi acetonu, které rozleptává gumová těsnění. Většina nových stříkacích pistolí už ale má těsnění teflonová, která jsou opravdu odolná vůči agresivním ředidlům.

4) Kompresor s regulovatelným tlakem zajistí jemné doladění stříkací pistole. V mnoha případech i přes dobře připravenou a naředěnou barvu to stále není ono. Ze začátku je dobré si osahat jak se tato barva chová při různých tlacích. Důležité je vědět, že při nižším tlaku a vyšším naředění je možné dobře nastříkat různé fleky. Při vyšším naředění a vyšším tlaku se dají zase nádherně nastříkat tenké hadovité kamufláže. Zde je ale nutno počítat s rychlejším posunem rukou s pistolí, protože při pozastavení se vznikne okamžitě z nahromaděné barvy flek a následně nepřijatelný pavouk. Vždy po nalití barvy je dobré si někde mimo doladit pomocí regulace to, co jde z pistole ven. Zkoušky je však vhodné provádět na plastové destičce (krabička od CD a podobně), ne na novinách, které sají a většinou to co vypadá dobře na novinách nemusí vypadat dobře na nesavém povrchu modelu. Obecně pro stříkání ploch je nejvhodnější tlak v rozmezí 0,5-0,8 bar.

5) Dostatečně dlouhá vzduchová hadice je další z podmínek. Hadice nesmí při práci nijak omezovat. Opravdu nedoporučuji tuhé kroucené hadice, které jsou nezřídka součástí nového kompresoru. Pokud vás bude hadice tahat při práci za ruku, věřte tomu, že výsledek bude mnohem horší, než když budete mít volnost v podobě delší rovné a poddajné hadice. Výborné jsou také rychlospojky, na které se stříkací pistole nasouvá. Jen pozor, koncovek a rychlospojek je několik druhů. S konkrétní radou vždy pomůže dealer ze specializovaného airbrush obchodu. Rychlospojky jsou naprosto skvělé, pokud vlastníte více než jen jednu pistoli. Také by se nemělo zapomenout na držák stříkací pistole, aby bylo možné i během práce na chvilku odložit pistoli, aniž by došlo k nechtěnému vylití barvy z kalíšku.

Co by tedy měla mít a umět stříkací pistole, aby bylo možné jí využívat na většinu prací?

1) Určitě by měla být dvojčinná. To znamená, že se nezávisle na sobě ovládá množství vzduchu a množství barvy (například Hansa 251, Iwata, Fengda...). Jednoduše řečeno stiskem spouště dolů se spustí množství vzduchu a tahem dozadu se přidá barva. Existuje ještě automatický systém kdy se spoušť táhne jen dozadu. Při tahu se nejdříve spustí vzduch a poté se plynule přidává barva. Tento systém má například stříkací pistole Hansa 281 a nebo Triplex. Jednočinné pistole nejsou vhodné pro stříkání složitých kamufláží, jako jsou například druhoválečná japonská či německá letadla. Dvojčinná pistole napojená na rychlospojku drží vzduch. Vzduch z pistole začne proudit teprve po stisknutí spouště.
V obchodech se dají ještě koupit jednočinné pistole, ale s ohledem do budoucna to není dobré řešení. U jednočinné pistole není možné regulovat jak vzduch, tak barvu, proto jsou vhodné spíše k barvení ploch, nežli k barvení složitých kamufláží.

2) Pistole by měla mít doraz spouště. Dorazem je možné naštelovat správnou šířku barvy při stříkání hadovitých kamufláží. Začátečníkovi tento doraz jistě pomůže, ten kdo dostane pistoli dobře „do ruky“ záhy zjistí, že mu doraz spíše překáží a omezuje jej v práci.

3) Pistole by měla mít gravitační plnění, tedy nádobku nahoře. Při gravitačním plnění se nespotřebuje tolik barvy, jako když bude mít stříkací pistole nádobku na barvu zespodu. I z několika kapek dobře připravené barvy se dá nastříkat poměrně veliká plocha, proto je každopádně lepší gravitační systém plnění.

4) Před nákupem pistole je potřeba si zjistit jak je to se servisem, jak rychle je možné pořídit náhradní díly. Toto je velmi důležité, shodou nešťastných náhod vám vyklouzne stříkací pistole z ruky a spadne na hlavici a roztrhne se tryska nebo ohne jehla. Abyste mohli opět pokračovat s prací, určitě by vás moc nepotěšilo, že na trysku či jehlu budete čekat tři měsíce a déle. Obecně kvalitnější pistole by neměly mít problematické zajištění náhradních dílů. Horší je to pak u „noname“ výrobců.

5) Před nákupem je také dobré navštívit prodejce a vybraný model si potěžkat a zjistit jak sedne do ruky. Některé pistole jsou dobře vyvážené a jiné jsou hodně těžké „na hlavu“ a převažují se. To není moc dobré při práci. Pistole by také neměla mít moc tuhou spoušť, aby vám nezmodral prst při delším stříkání. Spoušť by se neměla zadrhávat a měla by jít jemně a plynule.

6) Pistole se prodávají také s různými průměry trysek. Nejběžněji se na trhu vyskytují hodnoty 0,2 mm, 0,3 mm a 0,5 mm. Stříkací pistole s tryskou 0,5 mm je dobrá na laky, stříkací tmely a podobně, zkrátka na práce, kdy se stříkají větší plochy, či hustší barvy nebo tmely. Tryska 0,3 je dle mého názoru vůbec to nejlepší řešení, jaké může být. S touto tryskou můžete stříkat jak plochy, tak fleky či hady. I pro lakování je tento průměr šikovný. Pro některé druhy akrylových barev (Aeromaster, Agama) se vyplatí tryska průměru 0,3 mm, protože barva tak často při stříkání nezasychá na jehle a nebo trysce a nedochází tak k nechtěnému plivání osušených žmolků z pistole na stříkanou plochu. Tryska 0,2 mm je výborná na různé patinovací techniky s hodně rozředěnými barvami. Stříkat s takto malou tryskou větší plochu je mnohem složitější, nežli s tryskou 0,3 mm. Pro stříkání různých fleků, hadů a přechodových kamufláží s velmi kvalitními syntetickými barvami je proto vhodnější tryska o průměru 0,2 mm.

Myslím, že jako úvod do problematiky barvení stříkací pistolí je tento článek použitelný. Na „rozjezd“. Každopádně po vniknutí do tajů „airbrushe“ vám garantuji, že štětce budete používat už jen na čištění pistole a nebo na různé patinovací postupy na vašich modelech.


A N T É N Y  Z  C H E M L O N U

Jedním z velmi účinných a jednoduchých způsobů, jak vytvořit antény na modelech je použití chemlonové vlny. „Chmelonku“ jsem si koupil v galanterii za 9 Kč. Takovéto množství vlny je vhodné na zpracování několika tisíc modelů. Pro použití totiž stačí ze smotku vlny ustřihnout zhruba 30 cm dlouhý pramen vlny. V tomto pramenu se nachází minimálně 30-40 vlasů, ze kterých je možné později umotat anténu libovolné délky a síly.
Pro modely v měřítku 1/72 stačí použít jeden samostatný vlas, pro modely v měřítku 1/48 a 1/32 je vhodné smotat 3-5 vlasů dohromady. Po smotání několika vlasů dohromady vznikne realisticky vyhlížející motaná anténa, jak je znám z dobových fotografií různých letounů. Chemlon se velmi dobře lepí sekundovým lepidlem. Po smotání se však základ antény kroutí, proto je dobré mít jeden konec stisknutý například kulíkem nebo svorkou. Při lepení antény na model je potřeba si vytvořit na modelu malá očka a nebo postupovat při lepení postupně za pomoci sekundového lepidla. Pokud lepíme chemlonovou anténu na model, vždy je potřeba do kabinky či sloupku antény navrtat malou dírku, do které se vlepí jeden konec chemlonové antény. Na druhé straně pak už stačí jen anténu napružit a zakápnout sekundovým lepidlem. Jakmile se druhý konec chytí, stačí přebytečný konec antény zaříznout velmi ostrým skalpelem, či žiletkou. Jestliže si na modelu dopředu připravíme očka z tenkého drátku a tyto zalepíme do předem předvrtaných otvorů, stačí pak chemlon obyčejně vyvázat mezi nimi. V tomto případě je pak možné velmi dobře vyplést například dvouplošník. A bez vypínání teplem!
A v čem je vlastně ten chemlon dobrý? On je totiž stále pružný a jen málokdy se stane, abych anténu nechtěným zavaděním o ni utrhnul. Nalepená anténa je totiž tak pružná, že při stisknutí antény k trupu se tato zase vrátí na své místo bez toho, aby bylo znát jakékoli prověšení. Odpadá také složité vypínání za pomoci tepla, což v mnoha případech končí destrukcí antény, či vypínaného lanka. Hotová anténa je možná barvit jak syntetickými, tak akrylovými, či lihovými barvami, bez toho, aniž by došlo k jakémukoli poškození hotové antény. Pravděpodobně nejlepší zkušenosti mám se syntetickými metalizovanými kovovými odstíny Model Master. A kde jsem se dozvěděl o chemlonové vlně? Naše babi nám všem vnoučatům z tohoto materiálu pletla domácí ponožky a trepky a moc dobře si pamatuji, jak jsme babi vlnu natahovali a všemožně jí pletení sabotovali



SLOVNÍČEK NĚKTERÝCH MODELÁŘSKÝCH POJMŮ

V poslední době jsem si všimnul, že se modeláři ptají, co znamenají různá kouzelná slovíčka, která se používají k vyjádření určitých technik, pro zkrášlení našich plastových miláčků. Proto jsem zpracoval velmi jednoduchý orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů, které se často vyskytují i v mých článcích, kde popisuji jak na ten jaký efekt. Takže doufám, že můj miničláneček pomůže v lepší orientaci v problému shrnutým slovem "patina"

Patina – dalo by se říci soubor různých technik, které se vytváří na modelu pro rozbití jednotvárnosti povrchu. Patří sem preshading, zesvětlení ploch, postshading, napouštění spár, drybrush, provozní opotřebení a podobně.

Preshading – tzv předstínování. Většinou se provádí stříkací pistolí, kdy se přes spáry paneláže nastříkají zpravidla šedočerné linky, které po přestříkání kamuflážní barvou vytvoří jakoby plynulé stíny od linky paneláže do ztracena. Jedná se o poměrně zásadní krok při tvorbě tzv. patiny letadla.

Postshading – jedná se o techniku, která se provádí pomocí stříkací pistole a velmi silně zředěné barvy. Pro vytvoření vyšisovaného povrchu se zpravidla používá základní kamuflážní odstín zesvětlený například bílou nebo žlutou barvou. Vedle zesvětlování středů panelů, se také dá použít postshading na stínování záhybů a koutů různými mixy hnědočerných a černých silně naředěných odstínů barev.

Wash – tzv napouštění, popřípadě rozmytí například silně naředěných olejových barev na povrch celého modelu. Napouštění je pak šetrnější technika, která se používá hlavně na pouštění řídkých například olejových nebo vodou ředitelných barev do negativního rytí modelu a do záhybů žeber například v kokpitu, popřípadě v podvozkových a zbraňových šachtách.

Drybrush – jedná se o techniku, která se používá na zvýraznění vystouplých detailů a hran. Používá se k tomu skoro úplně vysušená olejová a nebo syntetická barva a nanáší se zpravidla tvrdším plochým štětcem, popřípadě štětcem se zastřiženým vlasem. Použitá barva je většinou velmi světlá, odvozená od základního odstínu kamufláže, aby nevznikl dojem „omrzlého“ povrchu, proto je dobré se vyhýbat bílé a stříbrné barvě na drybrush.

Provozní opotřebení – jedná se o různé techniky, které na modelu navodí dojem olétanosti letadla, například ošlapání na kov, ošpinění povrchu úniky provozních kapalin, zabahnění podvozku, zaprášení povrchu a podobně.



 

JAK NABARVIT VRTULI?


Vytvoření bílé spirály na černém vrtulovém kuželu není za pomoci masek od Eduardu vůbec složitá událost. Ale ještě než se pustíte do stříkání je nutné plastový nebo odlévaný vrtulový kužel dobře začistit. Stříkání je nejvhodnější začít pomocí stříkacího tmelu Surfacer 1000. U tohoto kuželu jsem jako základovku použil sprej od Tamiye TS 30 Silver Leaf. Sprejem je dobré stříknout poněkud silnější vrstvu. Kužel těsně po nástřiku vypadá hrozně a dokonce se i zalije rytí. Nic se neděje, po dokonalém zaschnutí se barva zatáhne a rozlije a vytvoří se pěkný kovový povrch.

Po dobře zaschlé základovce jsem zahájil barvení vrtulového kuželu následujícím způsobem:

  • nejprve přišel ke slovu nástřik bílou barvou GSI Base White, kterou je nejvhodnější naředit ředidlem Mr. Color Thinner v poměru 1:2 ve prospěch ředidla. Při ředění je nutné brát v potaz hustotu barvy ve skleničce. Tedy čím hustější, tím více ředidla a naopak. Optimální poměr je pak 1:2 při tlaku 50-80 KPa.

  • barva Base White je jediná bílá, která opravdu dokonale kryje již při prvním nástřiku. Suchá je zhruba po 15 minutách.

  • po dokonalém zaschnutí Base White, jsem vybral konkrétní tvar spirály ze sady spirál od Eduardu. Nalepit masku na nastříkaný kužel vyžaduje jistou dávku trpělivosti, ale konečný výsledek je opravdu dokonalý.

  • pak jsem se vrhnul na nástřik černé. Nejvhodnější je využít odstín H77 Tire Black, což je omšelá nevýrazná černá. Barvu jsem naředil stejným ředidlem jako Base White, ale tentokrát v poměru 1:1, což je můj oblíbený mísící poměr. Do zbytku barvy ve stříkací pistoli jsem pak přidal kapku barvy Off White, což je zašlá bílá s nádechem do žlutošeda. Barva je lesklá a při stříkání se netvoří zbytečný rozprach. Mimo kapky Off White jsem opět přidal větší množství ředidla a rozmíchal pomocí štětce. Zesvětlenou barvou jsem na kužel nastříkal pruhy ve směru letu.

  • po tomto základním „nastínování“ černé barvy jsem použil klasickou matnou černou, kterou jsem naředil zhruba v poměru 1:3 ve prospěch ředidla a opatrně jsem obstříkal okraj kužele a výřezů pro vrtulové listy a střední nýtovou řadu.

  • teprve až teď jsem opatrně sloupnul masku z kužele a bylo jasné, že s patinováním jsem ještě ani zdaleka neskončil.

  • využil jsem skvělého patinovacího mixu složeného ze 2 dílů matné černé a jednoho dílu červenohnědé Tamiye, který jsem naředil isopropylalkoholem. Ředící poměr je ale nutné zvolit v rozmezí zhruba 2-5% barvy, aby se jednalo o pouze zabarvené ředidlo. Touto velmi řídkou směsí jsem opatrně zadusil bílou spirálu a pak opatrně zvýraznil nýtovou řadu. Od ní jsem pak pomocí lepícího štítku post-it nastříkal několik stečenin. Tato technika je mnohem jednodušší než při použití olejových barev. Skvělé je, že barva je prakticky ihned suchá.

  • předposledním krokem se stalo napuštění příčné spáry pomocí patinovacího roztoku Tensocrom v odstínu olej. Všechny nýty na kuželu jsem pak ještě napustil tmavě hnědým odstínem Tensocrom. Oba odstíny jsem navíc využil na drobné šmouhy po celém kuželu.

  • úplně posledním krokem se pak stalo „obouchání“ kuželu pomocí stříbrné pastelky.

    Vrtulové listy:

  • jednotlivé vrtulové listy jsem nejdříve opravdu perfektně obrousil, abych se zbavil veškerých stop po dělící linii formy. Okraje vrtulových listů musejí být navíc bez otřepů, proto je nutné věnovat dokonalému vyleštění plastových dílů maximální pozornost.

  • po vyleštění vrtulových listů jsem je přestříkal sprejem od Tamiye TS 30 Silver Leaf. Opět jsem nastříkal silnější vrstvu, která se poté dokonale rozlila.

  • TS 30 jsem nechal schnout zhruba jednu hodinu a pak jsem vrtulové listy nastříkal standardním odstínem na vrtulové listy, tedy RLM 70 Schwarzgrün. RLM 70 jsem nechal schnout do druhého dne.

  • druhý den jsem pomocí jemného smirkového papíru zrnitosti 2000, tzv. pod vodou příčně listy přebrousil a místy jsem nechal prosvítat stříbrný základ TS 30. Vytvořil jsem i několik drápanců pomocí skalpelu. Při broušení se občas na listě utvoří větší drápanec, což není vůbec na škodu. Je to velmi jednoduše zrealizovatelný efekt s perfektním výsledkem.
     

PŘÍPRAVA BARVY PRO STŘÍKÁNÍ

Příprava barvy je jednou z nejdůležitějších operací před tím, než se rozhodnete barvit model. Zaměřím se hlavně na přípravu barvy pro stříkací pistoli. Objevil jsem obrovskou výhodu lékařských stříkaček. Stříkačky jsou poměrně snadno dostupné ve zdravotnických potřebách nebo u známých lékařů :-). Je dobré mít stříkaček více, protože pokud pracujete s akrylovými barvami a stříkanou kamufláž není nutné maskovat lepenkou, můžete si dopředu připravit více odstínů. Stříkačky mají další obrovskou výhodu v poměrně velmi přesném ředění připravované barvy.
Jak na to tedy? V zásadě je to prosté. Pokud si připravuji konkrétní barvu, tak úplně první operací je dokonalé rozmíšení barvy ve skleničce popřípadě plechovce. Tohle dokonalé spojení všech složek originální barvy je velmi důležité, pro budoucí sytost odstínu a schopnost krytí barvy. Barvu míchám většinou ve třech vlnách. Toto je zvláště důležité, pokud je barva úplně nová. Barvu v originálním balení nejdříve pořádně „rozklepu“ v ruce. Poté barvu otevřu a pomocí špejle dokonale rozmíchám usazený pigment barvy. Jak jsem se již zmínil, obě operace vždy provedu asi dvakrát až třikrát po sobě. Mám pak jistotu, že je barva opravdu dobře připravená k barvení modelu.
Ředění provádím zpravidla originálními ředidly, protože mám pak většinou zajištěnu odpovídající kvalitu barvy. Velmi se mi osvědčil mísící poměr „půl na půl“. Tedy stejné množství ředidla i barvy. Do stříkačky, ve které budu ředit barvu, si nejdříve natáhnu například 5ml ředidla a až poté natáhnu zhruba opět 5ml již dříve rozmíchané a předem připravené barvy. Tento postup je nutný, abychom si neznečistili originální ředilo. Po natažení ředidla a barvy stačí píst stříkačky úplně vytáhnout, zepředu ucpat prstem a pořádně protřepat, aby se ředidlo a barva dokonale spojila. Po prokarblování stačí opět pístek stříkačky stlačit až k barvě a teď už je možné aplikovat připravenou barvu do pistole.
Ještě se trochu zastavím u ředění barev pro stříkání. Výše uvedený poměr není univerzální pro všechny práce se stříkací pistolí. Poměr „půl na půl“ je dobrý pro stříkání ploch. Samozřejmě dalšími faktory pro konečný perfektní nástřik jsou hustota základní barvy a tlak vzduchu, který se do pistole pouští. Znamená to, že čím hustější barva v plechovce, tím více je nutné přidat ředidla. Vše je otázkou určitého citu. Pokud z pistole barva nechce jít a nebo prská, je nutné buď přidat ředidlo, popřípadě tlak vzduchu. Stejně tak pokud barva nekryje a po povrchu se roztéká, je potřeba přidat barvu a směs trochu zahustit.
Pro stříkání měkkých přechodů, hadů a flíčků je potřeba rovnou použít poměr ředění zhruba 2 díly a více (ředidla) : 1 díl (barvy). Vyšší naředění je pak ještě nutné podpořit výrazně vyšším tlakem vzduchu. Pro plochy se mi osvědčil tlak zhruba 50 - 80 KPa a pro flíčky a hady pak tlak 100 – 200 KPa. Tento poměr naředění skvěle funguje u akrylátových barev, kde je možné ředit i více. U syntetických barev je pak lepší dodržovat poměr ředění půl na půl. Více naředěná syntetická barva, pak dělá poměrně problémy.
 

 

JAK NA OBTISKY?

Obtisky jsou specifická záležitost, při realizaci modelu. Celkový vzhled modelu, podle toho jak moc dobře vyjde jejich umístění, buď celek zvednou a nebo naopak totálně pohřbí. Co tedy udělat, aby nám pečlivě připravený povrch nezkazily stříbřité obtisky, se pokusím co nejjednodušeji vysvětlit.

Nejdůležitější věcí je, aby povrch modelu byl co možná nejhladší. Většinou při nástřiku syntetických barev se na povrchu vytvoří velejemná jakoby krupička, kterou je nutné odstranit. Nevím jak je to možné, ale při použití barev Model Master, Humbrol a Revell, jsem tuto skutečnost zaregistroval vždy, i když byla barva dokonale naředěná a nastříkaná v co možná nejtenčí vrstvičce. Odstranění je v zásadě velmi prosté – stačí použít velejemný smirkový „waterproof“ papír, dostatečně jej namočit a velmi opatrně přeleštit celý povrch. Kdo se bojí smirku, může použít leštící pasty. Mě se velmi osvědčila leštící tekutina GSI Fine Compound, která se prodává ve stejné skleničce, jako například stříkací tmely Surfacer. Tento výrobek má obrovskou výhodu v tom, že nikdy nezůstane v rytí a paneláži. Mám též zkušenost s konkurenčním výrobkem, leštící pastou Tamiya Rubbing Compound, ale ta mi vždy zůstala v paneláži a vzhledem k tomu, že je bílá nepříjemně vynikne v kamuflovaném mpovrchu. Navíc se velmi nesnadno odstraňuje z rytí, tak jí už používám výhradně na leštění průhledných dílů, protože na ně je opravdu skvělá. U akrylátových a vodou ředitelných barev jsem nikdy nezaznamenal problém s hrubým povrchem, zvláště jsem si v poslední době oblíbil japonské barvy GSI a Tamiya.

Dalším nutným krokem k přípravě podkladu pro obtisky je nástřik lesklého laku. Lesklý lak by měl vytvořit jednolitý lesklý povrch bez krupičky, aby bylo zajištěno dokonalé přilnutí umisťovaného znaku na model. Lesklé laky vyrábí spousta výrobců jak v syntetickém provedení, tak v akrylovém. Velmi dobré zkušenosti mám s lesklým lakem Tamiya X-20 Clear, GSI Super Clear II a Model Master Gloss Clear Lacquer. První dva jsou akrylátové a poslední je syntetický. V každém případě je nutné použít originální ředidla a nepřemýšlet nad levnějšími náhradami ředidel. Poměr při ředění laků bez výjimky používám minimálně 1:4 ve prospěch ředidla. Nižší naředění = krupička a hrubý povrch. Lépe je naředit lak více a nastříkat třeba 3 tenké vrstvičky laku. Jakmile jsou laky dokonale vyschlé, doporučuji je nechat alespoň přes noc, i když akrylové jsou suché v zásadě do 15 minut.

Neméně důležité je snímání obtisku od nosného papíru. Nutné je vystřihnout obtisk z aršíku s asi tak 3-5 mm širokým okrajem. Není dobré obtisky obstřihávat, neboť by mohl vzniknout po aplikaci na modelu schod. Vystřižený obtisk se ponoří do vlažné vody a jakmile se nasytí papír vodou, tzn. za cca 10 vteřin, se obtisk i s papírem vyjme z vody a položí na nějakou nesavou podložku. Obtisk se i s papírem zkroutí, ale za chvilku se sám narovná. Poté je nutné vydržet zhruba půl minutky dokud se obtisk sám nepustí papíru. Pak je teprve možné obtisk umístit na předem připravený povrch.

V tuto chvíli je ten pravý čas k umisťování obtisků na model. Ne všechny obtisky jsou shodné a ne všechny se chovají úplně stejně. Tuto skutečnost si je potřeba uvědomit. K umisťování obtisků se dají koupit rozličné pomocné roztoky. Zastavím se tedy jen u těch, které mám opravdu odzkoušené. Takže prvé, které jsem kdy používal, byly vodičky Aeromaster Set a Sol, určené hlavně na obtisky Aeromaster. Vodičky se nanáší štětcem pod obtisk, konkrétně Set a tato vodička zajistí přilepení obtisku. Vodička by se měla dostat pod celý obtisk a ten je dobré nechat alespoň 2-3 minutky nasytit. Poté je nutné veškerou tekutinu z pod znaku vysušit a obtisk perfektně vyhladit. Právě proto jsme už předtím připravili lesklý povrch, který není porézní a po zaschnutí obtisku nebudou nikde vidět stříbřité plochy a okraje obtisku. Hned po vysušení tekutiny z pod obtisku se na něj štětcem rozetře vodička Sol. A právě v tuto chvíli začne pro někoho hrůzná operace při lepení obtisků – znak se začne krabatit a kroutit. Nic se neděje! Jen je nutné se obtisku za žádných okolností nedotýkat, jinak dojde k jeho destrukci. Obtisk se sám vyrovná a zkopíruje detaily pod ním, tedy paneláž, nýty a podobně. Ještě abych vysvětlil co to je Set a Sol. Vodičky typu Set jsou vlastně lepidlem a zajistí dokonalé přilnutí obtisku k povrchu. Přípravek Sol je pak změkčovač. Pokud by se vodičky zaměnily a obtiskování by začalo vodičkou Sol, vznikne problém, protože se z obtisku stane žvýkačka a stoprocentně dojde k jeho deformaci a natažení.

Další přípravky se kterými mám zkušenost jsou přípravky Agama Adhesol, což je vlastně výše popsaný Set na umisťování obtisků a pak Tensol, což je Sol na změkčení a vypnutí obtisku a nakonec Hypersol, který je mnohem silnější a agresivnější vypínací roztok. Hypersol může v některých případech i rozmazat barvy na obtisku, takže se s ním musí pracovat velice opatrně. Vodičky jsou velmi dobré a na některé druhy obtisků i lepší než ty od Aeromasteru.

No a nakonec se ještě zmíním o roztocích od japonského výrobce GSI, tedy Mr. Mark Setter a Mr. Mark Softer. Tyhle vodičky jsou dle mého názoru určeny hlavně na boj s všeobecně známými „plechovými“ obtisky od firem Hasegawa, Tamiya, Fujimi a kupříkladu Dragon. Právě tyhle vodičky si s nimi perfektně poradí a dokonce ani není znát schod mezi povrchem a obtiskem. Nutné je začít Setterem, který je na umisťování. Jen je třeba mít na paměti, že je to přípravek poněkud agresivní, takže je nutné dbát na to, aby byla vodička opravdu jen pod obtiskem a ne nikde jinde. Mám zkušenost, že si Setter poradí s akrylovým lakem a klidně do něho vyžere díru. Zjemnit se dá trochou vody. Tím ale nechci říct, že musí být modelář superrychlý, ale je jen nutné veškerou přebývající tekutinu hned otírat. Pak není problém. Umístění je zase stejné jako při použití vodiček Aeromaster Set a nebo Agama Adhesol. Jakmile je obtisk vysušený, natře se po celé ploše Mr. Mark Softerem, což je změkčovadlo a opět se začnou dít kouzla a obtisk se začne krabatit a kroutit, ale nakonec se opět sám vyrovná a zkopíruje detaily. Opět je nutné mít na paměti, že pokud se otočí pořadí vodiček, je problém s obtiskem, který se začne natahovat jako „kšandy“.

Úplně poslední operací, když už jsou obtisky dokonale zaschlé (tzn. minimálně přes noc) je opětovné přestříknutí hotových obtisků lesklým lakem a dále konečné sjednocení finálním lakem ať už lesklým, polomatným či matným. Ještě jedna vrstva laku přes obtisky je ochrání před účinky oblíbených patinovacích postupů, například olejových barev a navíc sjednotí lesk obtisku a okolí a při následném finálním sjednocování už není potřeba stříkat větší počet vrstev konečného laku.

No, myslím, že tohle je asi vše z mých rad pro umisťování obtisků na modely. Protože mám tuto etapu modelaření už dobře prověřenou praxí, tak si myslím, že můj článeček pomůže dalším modelářům.



LEŠTĚNÍ KABINEK

Jistě jste se už setkali s modelem, zpravidla moderní letoun, kde je vypouklá kabinka a prostředkem jde pozitivní linka od dělení formy. Pro nás modeláře je samozřejmě tohle doslova nepřijatelné.
Se stejným problémem jsem se setkal u modelu F-16 CJ od Hasegawy ve čtvrtce. Zde přináším postup, jak stopu po dělení formy odstranit:

1) Překryt pilotního prostoru se zmíněnou pozitivní linkou celkový dojem modelu doslova zkazí. Na fotografii je tento problém znázorněn červenou šipkou.

2) Pozitivní linku jsem začal likvidovat pomocí smirkového papíru zrnitosti 800. Broušení jsem prováděl metodou "pod vodou". Voda je nutná, jinak dojde k poškrábání kabinky a výsledek by nemusel být takový, jaký by jsme si představovali. Na smirkový papír taktéž není dobré zbytečně moc tlačit. Jako nejlepší způsob se mi osvědčilo složit si proužek smirku na cca 8 mm široký proužek a cca 15 mm dlouhý a potom jemnými krouživými pohyby odbrousit linku. Opravdu se vyplatí nechvátat!

3) Po odbroušení linky pomocí smirkového papíru jemnosti zrna 800 jsem použil velejemný smirkový papír 2000. Ten musí být samozřejmě taktéž namočený. Dobré je ponechat čtvereček smirku alespoň pět minut namočený, aby se dokonale prosytil vodou. Vodou se v žádném případě nevyplatí šetřit. "Dvoutisícovka" perfektně vyhladí dříve broušený pruh a broušená plocha se dokonale vyhladí a zjemní. Dojde k odstranění jemných škrábanečků vytvořených smirkem 800.

4) Pokud je kabinka dokonale připravená pomocí smirkových papírů, pak přichází ke slovu Tamiya Rubbing Compound, což je leštící pasta, kterou mám uskladněnou ve svém modelářském doupěti. Pasta je rozpustná ve vodě, což je velmi šikovné. Pastu si většinou trochu vytlačím na prst a pak prstem kabinku vyleštím, až začne Compound jakoby žmolkovatět. Pak kabinku znovu namočím do vody a leštění prstem opakuji s tím, že postupně smývám zbývající pastu. Nakonec jsem takto vyleštěnou kabinku ještě dokonale vysušil kouskem flanelové košile. Pozor, pokud použijete hrubou látku, popřípadě hadr do kterého otíráte štětce od barvy, pak je dost možné, že se podaří kabinku znova poškrábat, proto se tedy vyplatí větší opatrnost.

5) Poslední operace spočívala v použití modelářské vrtačky, která umožňuje cca 8-10 000 otáček za minutu. Do vrtačky jsem upevnil vlněný kotouček, kterým jsem kabinku dovyleštil. Ovšem tady pozor! Jakékoli přílišné přitlačení, nebo zastavení kotoučku na místě = zničená kabinka!!! Při leštění se povrch kabinky zahřívá a mohlo by tak dojít k seškvaření a tudíž k znehodnocení kabinky. Ve skutečnosti to ale není tak strašidelné, jak zde popisuji. Je to pouze ten nejhorší možný případ. Také jsem zjistil že nižší otáčky nevyleští kabinku tak dokonale, jak bych si představoval.

Na posledním obrázku je zobrazeno veškeré nářadí, které jsem použil pro vyleštění kabinky.



JAK NA RYCHLOŠROUBY?

Některé modely mají nádherně ztvárněné rychlošrouby na povrchu, myslím tím tedy poměrně velké kruhové šrouby pro kontrolu různých agregátů při běžné údržbě. Některé modely pak takový pěkný detail úplně postrádají. Dlouho jsem si kladl otázku, jak takový detail vyrobit. Ono bylo nakonec řešení více než jednoduché. Delší dobu nahrazuji hlavně zbraní nařezanými injekčními jehlami. Zbytek z jehly, tedy objímku na stříkačku, jsem zpravidla vždy vyhodil jako nepotřebnou. Nakonec jsem si přeci jen uvědomil, že by bylo možné tyto zbytky výhodně využít. Zbytek jehly stačilo dobře kolmo zabrousit a následně pod úhlem 45° po obvodě zešikmit. Posledním důležitým krokem pak již bylo začištění z vnitřní strany pomocí vrtáku. Vrták pak vlastně upravený přípravek zaostřil.
A jak následně pracovat s těmito udělátky? Stačí pomocníka přiložit na místo budoucího rychlošroubu a ukazováčkem zatlačit a následně pod úhlem obtočit rychlošroub o 360°. Pokud šrouby provedete až po dokončeném povrchu,podaří se vám parádní efekt v podobě mírně vypouklých hlav šroubů. Tlakem na jehlu a následným protočením se plastik dostane trochu nad povrch. Díky různým průměrům jehel si také můžete udělat velikostní varianty hlav šroubů, takže povrchu modelu to opravdu pomůže. Pokud ještě pomocí ostrého skalpelu hlavu šroubu naříznete, výsledek bude velmi, velmi přesvědčivý.